Evropské hnutí v České republice a Good
Governance si Vás dovolují pozvat na konferenci „Evropa a my: Dobré vládnutí –
také v České republice?“. Konference se koná v pondělí 14. října 2013
od 13 do 18 hodin v aule Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy
v Praze Malostranské náměstí 25, Praha 1.
S cílem
podpořit formování pozitivního prostředí dobrého vládnutí v České
republice uspořádali Evropské hnutí a Good Governance v pondělí 14. října
2013 konferenci věnovanou konceptům a principům dobrého vládnutí a jejich
nesamozřejmosti v České republice.
Vyvíjela-li se česká společnost za posledních
20 let více než bouřlivě, neméně dynamicky by se mělo také rozvíjet spravování
záležitostí její země, zejména pokud se jedná o správu věcí veřejných. V úzké provázanosti s pokračujícím rozvojem občanské
společnosti, s boomem techniky digitálního věku, v rozšiřujícím se
geopolitickém kontextu rozvoje lze sledovat i sílící potřebu modernizace a
rozvíjení řádné správy státu.
Platí
přitom, že dobře fungující správa země
je v nejvyšším zájmu občana jako jednotlivce i společnosti jako celku.
Mezinárodně uznávané zkušenosti potvrzují, že dobrá správa se uplatňuje
prostřednictvím řady principů, které dávají veřejným orgánům určitý nadzákonný
či koncepční návod, jak vykonávat své činnosti tak, aby byl naplněn požadavek
optimální legality a účinnosti. Tyto zkušenosti jsou světovými organizacemi
(Radou Evropy, Evropskou komisí, Organizací spojených národů) zapracovány do
pravidel, která jsou všeobecně přijímána jako „standardy dobrého vládnutí“. Je
otázkou, proč nejsou v českém prostředí plně přijímány, využívány a
respektovány. Dobrá správa by totiž také u nás měla principiálně fungovat jako
nesamozřejmá samozřejmost.
Shrnutí odborných panelů
konference.
Vladimír Špidla,
předseda Evropského hnutí, charakterizoval klesající konkurenceschopnost České
republiky provázenou nedostatečnou, ba absentující dlouhodobou strategií země:
„ČR není schopna sledovat žádnou dlouhodobou strategii. Neexistuje žádná česká
politika, která by byla koncepční a to v žádném ze svých subsystémů.“ Konkrétním
příkladem je platný, ale neúčinný zákon o státní službě, který je nahrazován
nepovedenými, nekvalitními, narychlo šitými a nefunkčními řešeními. Důsledkem
toho je, že operační úroveň správy je politická, nikoliv odborná a koncepční.
Zároveň fakt, že strategické otázky se řeší mocensky a nikoliv v politické
debatě, k budování dobrého vládnutí nepřispívá.
Lukáš
Wagenknecht, předseda správní rady Good Governance,
představil širší koncepty dobrého vládnutí. Současné požadavky na dobré
vládnutí vymezil vůči New Public Managementu, který přicházel s tezí, že
stát má být řízen jako firma. Nicméně vztah ke společnosti jako celku prostřednictvím
zodpovědnosti i zákonnosti tvoří právě rozdíl, který je firemními principy (corporate
governance) ve veřejném sektoru nerealizovatelný. Mezinárodní dobrá praxe se
shoduje na hlavních znacích dobrého vládnutí: efektivní, nestranný a rychlý
soudní proces; transparentní veřejné instituce; odpovědnost za rozhodování
veřejných činitelů; převod zdrojů a rozhodování z centra na místní úroveň; smysluplná
účast občanů při projednávání veřejných politik; univerzální ochrana lidských
práv; nediskriminační zákony. Jako zásadní se přitom jeví pozadí dobrého
vládnutí, a to kvalita rámce kontrolního prostředí. V České republice jsme
svědky vážných poruch ve fungování vnitřního řídícího a kontrolního systému v
integrovaném rámci infrastruktury veřejné správy, a tedy i neúčinnosti ve
vyvíjeném úsilí o dobré vládnutí. Diskrepance se dají charakterizovat
rozporem mezi manažerskou a politickou ne/odpovědností a nefungujícím
monitorovacím a auditním procesem vládnutí.
Edvard Outrata,
emeritní místopředseda Senátu, zasadil kontext dobrého vládnutí do historického
exkurzu. S historickým ustavením a vykonáváním veřejné správy během 19.
století postupně vykrystalizovalo i vědomí odlišné povahy politiky (politiků) a
správy (úřednictva). Hlavním důvodem odlišení politiků a úředníků je, že obě
skupiny reprezentují dvě odlišné součásti fungování státu, a proto musejí být
vybaveni odlišnými dovednostmi a kompetencemi. Nezájem o oddělení politiky a
správy, patrný v českém kontextu již od počátku 90. let, vede
ke snížení kvality správy. „U nás v současnosti neexistuje rozdíl
mezi politiky v exekutivě a státními úředníky v exekutivě.“ Česká veřejnost se věnuje spíše
negativním jevům nefunkčnosti správy státu než jejím systémovým změnám a adekvátním
rozsahem s tím spojených kompetencí.
Vladimíra Dvořáková,
politoložka z Vysoké školy ekonomické, představila politické aspekty
dobrého vládnutí. Při dobrém vládnutí totiž jde o procesy a postupy, nikoliv o
výsledky rozhodovacího procesu („things are done properly“). V tomto
kontextu existují tři politologické otazníky: vztah dobrého vládnutí
k demokracii, k moci a k legitimitě. Dobré vládnutí jako nástroj
nezaručuje automaticky demokracii. Demokracie bez dobrého vládnutí je nesmírně
křehká, na druhou stranu dobré vládnutí se bezpodmínečně neváže na demokratický
stát. Kritéria dobrého vládnutí inovativně shrnula do celkem pěti bodů: vláda
práva a právní stát; zodpovídání se a transparentnost; konsensus, poctivost,
začlenění, komunikace a reakce na podněty; participace a efektivita a účelnost.
Dobré vládnutí tedy považuje za užitečný koncept pro prosazení určité základní
kvality státní správy a nastavení standardů, nicméně varovala před nahrazením
politické zodpovědnosti za rozhodování konceptem dobré správy bez nutnosti
demokracie. Za klíčové se považuje vědomí práva a právního státu, které bylo
v nedávné minulosti nahrazováno utilitarismem či ryzím pragmatismem.
Kateřina Valachová,
Masarykova univerzita Brno, bývalá zaměstnankyně veřejného ochránce práv,
upozornila na systémovou, nikoliv individuální povahu selhávání úřadů.
Nekooperující ministerstva rezignovala na svou koncepční roli, což vede
k jejich zcela formální ne/funkčnosti. „Veřejný zájem, který stát chrání,
úzce souvisí s individuální rovinou občanských práv.“ Např. právo na spravedlivý proces je ve vazbě na právo občanů
na odpolitizovanou a transparentní veřejnou správu. „Co očekává občan od státu?
Že se mu dostane od státu kvalitní a rychlé pomoci.“ Jaká by měla být prvotní opatření? Zajištění koordinace
ministerstev, respektování soudních rozhodnutí, dodržování legislativy nejen
občany, ale také politickými reprezentanty. Konkrétními legislativní kroky by
mělo jít o zákon o státní službě, úpravy kompetenčního zákona a o zákon o
bezplatné právní pomoci.
Jan Rovenský,
předseda Odborového svazu státních orgánů a organizací, analyzoval především
důvody neúčinnosti služebního zákona jako hlavní podmínky pro aplikaci konceptu
dobrého vládnutí v České republice. Zmínil tři hlavní: zpolitizovanost
státní správy, strach z nezávislé systemizace pracovních míst ve státní
správě a „politický“ strach z nezávislého odměňování a postihování
úředníků. Změny ve struktuře správy (včetně plošné redukce stavů úředníků)
nereflektují náležitě rozsah a náročnost vykonávaných agend a bez fungujícího
zákona o státní službě jen stvrzují stávající nežádoucí status quo. „Žádný
politik se nebyl schopen zastat úředníků a přiznat, že bez jejich kvalitní
práce nemůže stát adekvátně fungovat.“
David
Ondráčka, ředitel české pobočky Transparency International, vidí
jako zásadní problém, že po 23 letech chybí České republice představa o tom,
kam tato společnost má a chce směřovat. Současnou situaci charakterizoval bonmotem
jako „rozbitá společnost a nemocná politika“. Na příkladu Rekonstrukce státu
prezentoval možnosti neziskového sektoru pro prosazování principů dobrého
vládnutí. Podotkl, že přestože se koncept dobrého vládnutí v české kotlině
prozatím neuchytil, upozorňování na negativa je prvním, důležitým krokem:
„Kauza politických trafik přinesla kvalitativní posun – existence vnějšího
tlaku na problém nominace politiků do státních firem může přispět ke změně
zavedené netransparentní praxe.“
Advokát Václav Láska uzavřel konferenci
vlastními příklady ne/dobrého vládnutí a zkušenostmi, jak ne/může občanská
angažovanost ovlivnit systémové problémy. Upozornil, že volba neodpovědných
politiků i mlčení k nepravostem odehrávajícím se ať už ve veřejném nebo
soukromém sektoru představují vlastní podíl společnosti na nedobrém vládnutí. „Naše
politická volba i vlastní etický rozměr našeho života jsou našimi občanskými
nástroji, jak se nedobrému vládnutí postavit.“
Na konferenci přišlo přes 80 účastníků
z řad laické i odborné veřejnosti, ze státní správy, samosprávy,
z neziskového sektoru, akademického prostředí i soukromých firem, kteří
živě diskutovali a vyměňovali si názory i zkušenosti. Bohužel zájem politiků, i
přes osobní pozvánky, byl minimální. Organizátoři děkují všem, které dobré
vládnutí oslovuje a kteří se v jeho prosazování angažují nebo angažovat chtějí.
Autor
zprávy a zároveň moderátor konference pan Václav
Velčovský děkuje Janu Janouškovi za zachycení zde použitých citací.